Japonská kaligrafie (“Šodó”) je písemné vyjádření v umělecké formě. Slovo “kaligrafie” lze do japonštiny přeložit dvěma způsoby, a to “Šúdži” nebo “Šodó”. Slovo “Šúdži” sestává ze dvou znaků: “Šú” – učit se a “Dži” – znaky. Můžeme je přeložit jako “krasopis”. Slovo “Šodó” se rovněž skládá ze dvou znaků, ale jiného významu. “Šo” – psát a “Dó” – cesta. “Šodó” lze volně přeložit jako “kaligrafie”, přičemž doslovný překlad by znamenal “cesta psaní”. Pro širokou veřejnost je větší frekvence slova “cesta” (japonsky “Miči” a sinojaponsky “Dó”) zcela běžná. Znak pro cestu se objevuje v mnoha odvětvích japonského umění, například “Sadó” (“Čadó”) – čajový obřad, “Kadó” – aranžování květin, “Džúdó” (“Judo”) – bojové umění atd. Pro našince označují dvě slova – krasopis a kaligrafie – takřka totéž, v Japonsku je mezi nimi velký rozdíl. “Šúdži” je krasopis, kterému se, tak jako u nás na základních školách, učí děti, aby byly schopny psát úhledně. Znaky stejně velkými, vyváženými a s rovnými tahy. “Šodó” je umělecký projev kaligrafa, jenž neusiluje o rovnou čáru a úhledné znaky. Jeho cílem je vybrat vhodný styl, napsat znaky tak, aby odpovídaly tématu, vyvést kaligrafii osobitě, zajímavě a znakům vdechnout život. Pro “Šodó” není nic horšího než kaligrafie, která je k nerozeznání od geometricky dokonalých znaků vytištěných z počítače. Originální písemný projev vlastní rukou je pro Japonce přes veškerou elektroniku stále důležitý. Například je nemyslitelné, aby žadatel o práci přinesl na pracovní pohovor životopis natištěný na počítači. Musí být napsán výhradně vlastní rukou a mnoho Japonců při jeho psaní zažívá horké chvíle. Každý si dobře uvědomuje, že nestačí jméno prestižní univerzity, že životopis musí být vyhotoven krásnými znaky, které samy vypovídají o jeho autorovi. S kaligrafií se v Japonsku setkáváme na každém rohu. Ať jde o vinětu na láhvi saké, vývěsní štít restaurace lákající štamgasty nebo logo nejmodernějšího elektronického výrobku. Je pravda, že dnešní mladý Japonec nemá čas na cvičení kaligrafie a štětec bere do ruky jednou za rok při psaní novoročenek. Přesto se “Šodó” v Japonsku stále drží a je ceněnou dovedností, ve svém kulturním postavení ani v nejmenším nezaostává za uměním hudby, divadla nebo obrazu.

Kořeny japonské kaligrafie sahají do Číny a úzce souvisejí se vznikem znakového písma, které je v japonštině známé jako “Kandži”. Znakové písmo vzniklo přibližně před 3500 lety z náboženských důvodů, nesloužilo totiž komunikaci mezi lidmi, nýbrž komunikaci s bohy. Piktogramy se tehdy ryly do kostí a želvích krunýřů. Dnes se ke kaligrafii používá štětce “Fude”, který je zhotoven převážně ze zvířecích štětin, a tuše “Sumi”. Japonská kaligrafie má svou jedinečnou historii, ale její podobnost s kaligrafií čínskou je velká, a neodborník čínskou a japonskou kaligrafii nerozliší. Pomineme-li drobnosti, hlavní rozdíl spočívá ve znacích. V čínštině je mnohem více znaků než v japonštině a ty se v ní časem zjednodušily. Ovšem kaligrafie čínského kaligrafa pracujícího s tradičními znaky může být od kaligrafa japonského k nerozeznání. V japonštině se setkáváme ještě s jednou zvláštností, která v čínštině není, a to je “Hiragana” a “Katakana”. Dvě slabičné abecedy, které vznikly ze znaků, ale liší se na první pohled. Také můžeme narazit na název “Kana”, který zahrnuje abecedy obě; kaligrafie napsaná právě tímto stylem je japonský unikát.

“Katakana” – japonská slabičná abeceda určená k zápisu cizích a přejatých slov. Katakanou se zapisují cizí jména a názvy pro věci, které přišly do Japonska ze Západu. Katakany lze též užít, podobně jako kurzívy, k odlišení textu.

“Hiragana” – japonská slabičná abeceda určená k zápisu slov, pro která nejsou čínské znaky “Kandži” nebo jsou pro běžného čtenáře příliš složité. Hiragany se též používá k vyjádření gramatické části v textu, jako jsou časy, přípony, částice apod.

“Kaišo” – tiskací písmo, které se vyučuje na školách a jehož styl je nejsnáze čitelný, popřípadě vyhledatelný ve znakovém slovníku. Ve stylu kaišo jsou napsány knihy, noviny a veškerý počítačový text.

“Gjóšo” – psací písmo, které se podobně jako u našeho písma velmi mění. Každý má svůj osobitý styl. Tohoto stylu se užívá pro běžný zápis rukou.

“Sóšo” – trávové písmo, nejuvolněnější zápis. Jde o styl na hraně čitelnosti. Znak vyjádřený v základním stylu mnoha tahy lze v tomto stylu zapsat tahem jediným.

“Reišo” – úřednické písmo, ozdobné. Způsobem zápisu je co do rychlosti nejpomalejší.

 
“Tenšo” – pečetní písmo, které se používá převážně pro znaky ryté na osobní razítka a pečetě.

Pomineme-li japonské slabičné abecedy “Hiragana” a “Katakana”, můžeme čínské znaky “Kandži” velmi jednoduše rozdělit do čtyř skupin.

• Piktogramy – základní znaky, které vznikly z tvaru (obrazu) objektů.

• Ideogramy – znaky, u nichž je význam znázorněn pomocí teček a čar.

• Složeniny významů – kombinace znaků, ze kterých vznikl nový znak s novým významem.

• Složeniny významů a čtení – kombinace elementů vyjadřující význam a čtení.

Budeme-li se zajímat o samotné načiní a pomůcky potřebné ke studiu kaligrafie, brzy zjistíme, že k vytvoření krásné kaligrafie je zapotřebí kvalitního materiálu. Japonský papír “Waši” a tuš “Sumi” jsou nenahraditelné. Základní potřeby pro kaligrafii (třecí kámen, tuš, štětec a papír) označujeme jako “Bun bó ši hó” (čtyři poklady studovny). Nicméně jak praví japonské přísloví “Špatný kaligraf vždy pomlouvá svůj štětec”, ani sebelepší štětec na kaligrafii nestačí.

 
“Fude” – štětec
Nejdůležitějším nástrojem kaligrafa je bezpochyby štětec. Jeho rozměry mohou být jakékoliv. Obvykle se používá štětců ze zvířecích štětin, které mají různé vlastnosti. Zpravidla platí, že znak napsaný velmi jemným štětcem vypadá velmi tvrdě, a naopak znak napsaný štětcem tvrdým zase velmi jemně.

 
“Kami” – papír
Japonsko je známé svou výrobou tradičního papíru “Waši”, který je svými vlastnostmi a procesem výroby diametrálně odlišný od papíru západního. Výběr papíru je velmi složitý a v kombinaci se správně rozetřenou tuší můžeme dosáhnout nádherných odstínů.

“Sumi” – tuš
Kvalitní kaligrafie vyžaduje i kvalitní tuš. Absolutně černá barva není vždy žádoucí. Každá tuš má svou specifickou barvu a svými nuancemi připomíná archivní vína.

 
“Bokudžú” (“Bokuteki”) – instantní tuš
Pokaždé není čas na zdlouhavou přípravu tuše. Pro pouhé cvičení nám přijde vhod instantní tuš. Jde o směs rozetřené tuše, lepidla a několika chemikálií.

“Suzuri” – třecí kámen
Kvalitní kámen nám při tření tuše ušetří mnoho času. Tření na laciném kameni z porcelánu trvá věčnost, přičemž na kameni posázeném diamantovým prachem dosáhneme velkého množství tuše v okamžiku.

 
“Bokuči” – nádoba na instantní tuš
Nejde o nic více než o misku z plastu připomínající popelník, která je vhodná pouze na instantní tuš.

“Mizusaši” – nádobka s vodou
Při tření tuše je nutno používat velmi málo vody a tato nádobka nám poslouží k přesnému dávkování.

“Šitadžiki” – podložka
Filcová podložka, může být různých barev. Slouží jako podklad pod velmi jemný papír a zbraňuje prosáknutí tuše. Dá se použít i jako vodítko, tedy “lenoch”, jsou-li na ní linky pomáhající držet rovinu při psaní.

“Bunčin” – těžítko
Jako těžítko můžeme použít jakýkoliv těžký předmět. Většinou jde o železný hranolek.

“Fudeoki” – podložka pod štětec
Kus bambusu či keramiky, jehož se používá k bezpečnému odložení štětce.

“Fudemaki” – rohožka pro štětec
Rohožka připomínající rohožku na přípravu suši nám slouží k přepravě štětců. Na prodyšné podložce může štětec vyschnout a nezplesniví.

“In” – razítko, pečeť
K podpisu kaligrafa slouží většinou červené razítko, které známe i pod názvem “Hanko”. Na razítku bývají obvykle znaky skutečného či uměleckého kaligrafova jména v pečetním stylu “Tenšo”.

“Šuniku” – razítkovací barva
Barva slouží k otisknutí razítka “In”. Bývá zpravidla červená a může mít několik odstínů.

“Indžoku” – razítkovací podložka
K otištění razítka není filcová podložka nejvhodnější. Aby se razítko otisklo dobře, i se všemi detaily, potřebujeme něco pružného.

“Inku” – úhelník
Pomůcka vhodná pro velká razítka, u nichž je zapotřebí nabrat barvu několikrát a razítko otisknout přesně na stejné místo. K běžné velikosti razítka, kde stačí otisk jediný, není tato pomůcka nezbytná.

Studium kaligrafie lze stručně shrnout podle motta “Šú ha ri”. “Šú” – dodržet, znak vyjadřující počátek jakéhokoliv studia. Zprvu se musíme naučit správnému držení štětce, rozetřít tuš, tak aby měla krásnou barvu, postupu tahů a dalším základním principům. Každý, kdo zkusí napsat jeden vodorovný či svislý tah, zjistí, jak těžké je dosáhnout obyčejné rovné čáry. “Ha” – porušit, znak vyjadřující oproštění od pravidel, která brání kaligrafovi vytvořit si vlastní osobitý styl. Je zapotřebí mnoha hodin psaní, aby čára, která se po mnoha hodinách cviku narovnala, nebyla jen rovná. “Ri” – oproštění, znak vyjadřující poslední stádium. Stav, kdy žádná pravidla neexistují, není třeba žádného soudu; stav na konci života, kdy se člověk stává svobodným. Motto vypočítává pořadí: dodržet, porušit, oprostit se a nic z toho nelze přeskočit. Kaligrafie napsaná tím, kdo vše dodržel, nevypadá jako něco zvláštního, ale je něčím neuvěřitelným. Kaligrafie napsaná tím, kdo stanovený postup nedodržel, vypadá jako nic a také nic není.

Saitó Isodži při výuce dětí