Japonská kaligrafie Shodo a čínská kaligrafie Shufa
 

Co je to kaligrafie

Angličtináři zajisté znají slovo “calligraphy”, které bylo přejato z francouzského “calligraphie”. Ale pojďme se podívat do etymologie na původ tohoto slova. Ve starořečtině se slovo kalligraphía (καλλιγραφία) skládá ze dvou částí: kállos (κάλλος) krása a gráphō (γράφω) psát. V češtině máme doslovný překlad „krasopis“. Často se také můžeme setkat se slovem písmomalířství, které nás přivádí k otázce, zda se kaligrafie píše či spíše maluje. Nemůžeme opominout již zmíněný doslovný význam druhé části slova kaligrafie, jenž odkazuje na psaní, nikoli malování. Písmomalířství bychom mohli raději spojit s uměním anglicky nazývaným „lettering“, kde se písmena obtahují, překreslují a vymalovávají, což je obzvláště u kaligrafie čínské či japonské naprosto nemyslitelné. Umělce zabývajícího se kaligrafií nazýváme kaligraf či možná trochu zastarale krasopisec. Shrňme si odpověď na naši otázku takto: Kaligrafie neboli krasopis je vizuální umění, konkrétně písemné vyjádření v umělecké formě.
 

Počátky krásného psaní tu a tam

S kaligrafií se setkáme pravděpodobně v každé kultuře. Například pro Araby, Číňany či Japonce je úhledný zápis velmi důležitý dodnes. Existuje mnoho druhů písem a ke každému se používá jiné náčiní. Krátce se zaměřme pouze na dva druhy. “Naše” písmo a čínské znaky.

Západní kaligrafie používá nám dobře známé latinky neboli latinské písmo, které bylo zprvu použito pro latinu odvozením z řecké abecedy. Její počátky sahají do Říma v 7. století př. n. l. Podobně jako v Číně či Japonsku má západní kaligrafie mnoho přísných pravidel a předem daný postup jednotlivých tahů. Pro zápis se používá především ploché pero, které umožňuje rozmanitou šíři tahů v každém písmenu.

V kulturách Dálného východu má (nejen) kaligrafie počátky v Číně. Číňané nazývají kaligrafii 書法 (书法 ) shūfǎ – doslova “řád písma”, Japonci 書道 shodō – doslova “cesta psaní”, Korejci 서예 (書藝) seoye – doslova “umění písma” a Vietnamci Thư pháp (書法) – doslova ”cesta písmen či slov“. Nejstarší důkazy o existenci čínského písma byly objeveny v roce 1899 a datují se 1300 let př. n. l. Za nejznámějšího čínského kaligrafa je považován Wang Xizhi (303—361). Za nejznámějšího japonského kaligrafa je považován Kūkai (774—835). Zatímco našinec má kaligrafii spjatou spíše s obsahem písemného sdělení, Asiat vnímá kaligrafii i ryze esteticky, jako obraz. Kaligrafie je jakožto výtvarný projev dokonce malířství nadřazena. Ostatně původní znak pro obraz 畫 je odvozen od znaku pro písmo 書. V kaligrafii se používají především štětce z různých zvířecích štětin, které na rozdíl od pera fungují jako pružina. Nevytvářejí se pouze plné čáry. Protože se vynakládá při psaní na štětec různý tlak, používá se větší či menší množství hustší či řidší tuše a pracuje se s rozpitím a rozmazáním, je charakter zápisu značně odlišný od evropského stylu. Počátky kaligrafie se rovnají počátkům znakového písma.
 

Znaky: piktogramy, indikátory, asociátory, piktofonogramy, deriváty, suplikátory, no prostě rozsypaný čaj

I v našich zeměpisných šířkách se setkáme s čínskými znaky 漢字 (čínsky hànzì, japonsky kanji [kandži]) doslova “znaky Han” (název pochází z období dynastie Han 202 př. n. l.—220 n. l.). Nenajdete je sice na každém rohu, ale spatříte je na čínských restauracích, různých produktech a mnoho lidí má nějaký ten název asijské polévky vytetovaný na těle. Často vzhůru nohama, což špatnému fontu dodává další rozměr a na tvářích Asiatů širší úsměv. Ale čím je jeden znak? Písmenem, slabikou, slovem či dokonce celou větou? Jeden znak = význam, mnohdy i několik významů. Slovo může být tvořeno jedním znakem (木 strom), dvěma znaky (着物 kimono), třemi znaky (自動車 automobil), atd. Znak může být jednoduchý (人 člověk), složitější (家 dům), anebo zatraceně složitý (鷹 jestřáb). No, a kolik těch klikyháků vlastně je? Je jich tolik, že se nedají spočítat… Uvádí se různé údaje, například 100 000 znaků. Japonci se během povinné školní docházky musí naučit více než 2000 znaků a Číňané ještě více. Naučit se znak není tak jednoduché, jako se naučit například písmeno “a”. Musíme se naučit znak rozpoznat v moři velmi podobných znaků, přečíst (každý znak má mnoho způsobů čtení) a napsat (postup tahů je rozmanitý a striktně daný). Většinu znaků můžeme rozdělit na dvě části. Radikál, jenž naznačuje význam, a fonetikum, jež naznačuje výslovnost při čtení. V současnosti se znaky používají v Číně a Japonsku. Bez jejich znalosti nejenže na toaletě nespláchnete, ale ani ji nenajdete. A když po “vůni” konečně nádražní hajzlík objevíte, šli byste na 女 či na 男? Ostatní národy, které v minulosti znaky používaly, Korejci a Vietnamci, vzaly rozum do hrsti a nohy na ramena.
 

Když se ještě všichni učili od Číňanů

Nedávno jsem cestou z Hirošimy do Prahy přestupoval v Šanghaji, kde jsem si přestup chtěl zkrátit v letištním Starbucksu. I vycvičen z českých samoobsluh jsem těžko čínské pohostinství skousával a při zakousnutí se do toho, i na Starbucks předraženého sendviče, jsem pozorně počítal písmenka v názvu amerického řetězce, zda-li nějaké nepřebývá. Kdo by si pomyslel, že vše bylo kdysi naopak. Cca před 3500 lety, dávno před vynalezením papíru či štětce, vymysleli čínští učenci znakové písmo. Mylně by si jeden mohl pomyslet, že bylo vytvořeno za účelem předání nějakého vzkazu ostatním lidem či příštím generacím. První písmo, neboli piktogramy, které se tehdy rylo do kostí a želvích krunýřů, se používalo ke komunikaci s bohy. Kosti a krunýře se daly do ohně a podle prasklin zasahujících či vyhýbajících se znakům se četlo či spíše věštilo, co bohové na otázky odpovídají.

Hovorová japonština, korejština a vietnamština nemají s čínštinou nic společného a podle lingvistů jsou považovány za jazyky izolované. Nicméně k zápisu se užívalo čínských znaků. V dnešní době je po Číně Japonsko jedinou zemí, kde se čínské znaky běžně používají ve velkém měřítku. Japonci si také v 9. století zjednodušením čínských znaků vytvořili dvě řady slabičné abecedy kana (hiragana a katakana). Korejci nedávno od čínských znaků upustili a od konce 19. století používají uměle vytvořenou sadu vlastních znaků hangul. Vietnamci dnes užívají latinku s řadou diakritických znamének.
 

Kaligrafie neboli raději cesta psaní

Vzhledem k tomu, že jsem studoval kaligrafii v Japonsku a mluvím pouze japonsky, zaměřím se na “japonskou kaligrafii” a budu užívat japonskou terminologii. Nicméně již všichni víme, že se jedná o stejné znaky jako v čínské kaligrafii a rozdíl je nepatrný.

Slovo kaligrafie lze do japonštiny přeložit dvěma způsoby, a to 習字 Shūji [šúdži] nebo 書道 Shodō [šodó]. Slovo Shūji sestává ze dvou znaků: Shū – učit se a Ji – znaky. Můžeme je přeložit jako kaligrafie či krasopis, přičemž doslovný překlad by znamenal „nauka o znacích“. Slovo Shodō se rovněž skládá ze dvou znaků, ale jiného významu. Sho – psát a Dō – cesta. Shodō lze také volně přeložit jako kaligrafie či krasopis, přičemž doslovný překlad by znamenal „cesta psaní“. Pro širokou veřejnost je větší frekvence slova cesta (道 japonsky michi [miči] a sinojaponsky dō [dó]) zcela běžná. Znak pro cestu se objevuje v mnoha odvětvích japonského umění, například 茶道 Sadō či Chadō – čajový obřad, 花道 Kadō – aranžování květin, 柔道 Jūdō – bojové umění atd. Pro našince označují dvě slova – krasopis a kaligrafie – takřka totéž, v Japonsku je mezi Shūji – naukou o znacích a Shodō – cestou psaní velký rozdíl. Shūji je krasopis, kterému se, tak jako u nás na základních školách, učí děti, aby byly schopny psát úhledně. Znaky stejně velkými, vyváženými a rovnými tahy. Shodō je umělecký projev kaligrafa, jenž neusiluje o rovnou čáru a úhledné znaky. Jeho cílem je vybrat vhodný styl, napsat znaky tak, aby odpovídaly tématu, vyvést kaligrafii osobitě, zajímavě a znakům vdechnout život. Pro Shodō není nic horšího než kaligrafie, která je k nerozeznání od geometricky dokonalých znaků vytištěných z počítače.

Neodborník čínskou a japonskou kaligrafii nerozliší. Pomineme-li drobnosti, hlavní rozdíl spočívá ve znacích. V čínštině se používá mnohem více znaků než v japonštině a ty se v ní časem zjednodušily. Ovšem kaligrafie čínského kaligrafa pracujícího s tradičními znaky může být od kaligrafa japonského k nerozeznání. V japonštině se setkáváme s již zmíněnou zvláštností, která v čínštině nefiguruje, a tou je hiragana a katakana. Dvě slabičné abecedy vznikly ze znaků, ale liší se na první pohled. Také můžeme narazit na název „kana“, který zahrnuje abecedy obě; kaligrafie napsaná právě tímto stylem je japonský unikát.
 

Ukázka nejoblíbenějších znaků mezi ne-Asiaty

Od želvy po Maca

Je to již 3500 let, kdy Číňané začali rýt znaky do želvích krunýřů. Ale zpátky do přítomnosti. Dnes většinu dne píšeme na počítačích a telefonech. Nicméně originální písemný projev vlastní rukou je pro Japonce přes veškerou elektroniku stále důležitý. Například je nemyslitelné, aby žadatel o práci přinesl na pracovní pohovor životopis natištěný na počítači. Musí být napsán výhradně vlastní rukou a mnoho Japonců při jeho psaní zažívá horké chvíle. Každý si dobře uvědomuje, že v životopise nestačí uvést jméno prestižní univerzity, ale že musí být vyhotoven krásnými znaky, které samy vypovídají o jeho autorovi. S kaligrafií se v Japonsku setkáváme na každém rohu. Ať jde o vinětu na láhvi saké, vývěsní štít restaurace lákající štamgasty nebo logo nejmodernějšího elektronického výrobku. Je ovšem pravda, že dnešní mladý Japonec nemá čas na cvičení kaligrafie a štětec bere do ruky jednou za rok při psaní novoročenek. Přesto se Shodō v Japonsku stále drží a je ceněnou dovedností, ve svém kulturním postavení ani v nejmenším nezaostává za uměním hudby, divadla nebo obrazu.

Vývoj stylů

Kōkotsubun (甲骨文 [kókocubun]) Věštecké písmo – znaky ryté do zvířecích kostí a želvích krunýřů; vytvořené za účelem předpovídání budoucnosti

Kinbun (金文 [kinbun]) Bronzové písmo – odlévané písmo pomocí hliněných forem na bronzové nádoby

Daiten (大篆 [daiten]) Velké pečetní písmo – písmo používající se převážně pro znaky ryté na osobní razítka a pečetě

Shōten (小篆 [šóten]) Malé pečetní písmo

Reisho (隷書 [reišo]) Úřední písmo – ozdobné písmo, ze kterého vychází všechny následující písma; způsobem zápisu je co do rychlosti nejpomalejší

Sōsho (草書 [sóšo]) Konceptní písmo (doslova: trávové písmo) – nejuvolněnější zápis na hraně čitelnosti, znak vyjádřený mnoha tahy lze v tomto stylu zapsat tahem jediným

Gyōsho (行書 [gjóšo]) Kurzivní písmo – psací písmo, které se používá pro běžný zápis

Kaisho (楷書 [kaišo]) Tiskací písmo – vzorové písmo, které se vyučuje na školách a jehož styl je nejsnáze čitelný
 

Katakana (片仮名 [katakana] Japonská slabičná abeceda – k zápisu cizích a přejatých slov

Hiragana (平仮名 [hiragana]) Japonská slabičná abeceda – k zápisu gramatických částí v textu, jako jsou časy, přípony, částice apod.
 

Náčiní

„Špatný kaligraf vždy pomlouvá svůj štětec“

Přijdete-li se podívat do mé dílny, naleznete tisíce nástrojů, pomůcek a nejrůznějších udělátek. Nicméně základní náčiní označujeme jako Bunbōshihō (文房四宝 [bunbóšihó])- čtyři poklady studovny.
 

Fude (筆 [fude] – štětec

Nejdůležitějším nástrojem kaligrafa je bezpochyby štětec. Jeho rozměry mohou být jakékoliv. Obvykle se používá štětců ze zvířecích štětin, které mají různé vlastnosti. Zpravidla platí, že znak napsaný velmi jemným štětcem vypadá velmi tvrdě, a naopak znak napsaný štětcem tvrdým zase velmi jemně.
 

Kami (紙 [kami]) – papír

Japonsko je známé svou výrobou tradičního papíru Washi (和紙 [waši]), který je svými vlastnostmi a procesem výroby diametrálně odlišný od papíru západního. Výběr papíru pro kaligrafii je velmi složitý a v kombinaci se správně rozetřenou tuší můžeme dosáhnout nádherných barev.
 

Suzuri (硯 [suzuri] – třecí kámen

Kvalitní kámen nám při tření tuše ušetří mnoho času. Tření na laciném kameni z porcelánu trvá věčnost, přičemž na kameni posázeném diamantovým prachem dosáhneme velkého množství tuše v okamžiku.
 

Sumi (墨 [sumi]) – tuš

Kvalitní kaligrafie vyžaduje i kvalitní tuš. Absolutně černá barva není vždy žádoucí. Každá tuš má svou specifickou barvu a svými nuancemi připomíná archivní vína.
 

Studium

Studium kaligrafie lze stručně shrnout podle motta 守破離 Shuhari [šuhari] složeného ze tří znaků.

守 – dodržet, znak vyjadřující počátek jakéhokoliv studia. Zprvu se musíme naučit správnému držení štětce, rozetřít tuš tak, aby měla krásnou barvu, postupu tahů a dalším základním principům. Každý, kdo zkusí napsat jeden vodorovný či svislý tah, zjistí, jak těžké je dosáhnout obyčejné rovné čáry.

破 – porušit, znak vyjadřující oproštění od pravidel, která brání kaligrafovi vytvořit si vlastní osobitý styl. Je zapotřebí mnoha hodin psaní, aby čára, která se po mnoha hodinách cviku narovnala, nebyla jen rovná.

離 – oproštění, znak vyjadřující poslední stádium. Stav, kdy žádná pravidla neexistují, není třeba žádného soudu; stav na konci života, kdy se člověk stává svobodným.

Motto vypočítává pořadí: dodržet, porušit, oprostit se a nic z toho nelze přeskočit. Kaligrafie napsaná tím, kdo vše dodržel, nevypadá jako něco zvláštního, ale je něčím neuvěřitelným. Kaligrafie napsaná tím, kdo stanovený postup nedodržel, vypadá jako nic a také nic není.

 

René Ochiai

V celém článku, není-li jinak uvedeno, je použito japonských názvů.